Plaça de les Glòries Catalanes

Leave a Comment







Torre Agbar

Leave a Comment
Torre Agbar je 38ti podlažní mrakodrap umístěný blízko náměstí Glòries.














Jachta Steva Jobse

Leave a Comment
Venuši navrhl pro Steva Jobse známý francouzský designer Philip Starck (resp. společně na jejím návrhu pracovali po dobu pěti let). Stavbu 78m dlouhé jachty v ceně přes 100mil Eur pak realizovala holandská loděnice Feadship (jen pro srovnání: 38-patrový mrakodrap Torre Agbar stál celý 130mil Eur...). Jobs zemřel rok před jejím dokončením. Starck za svoji práci obdržel celkem 9mil. Eur, i když o druhou půlku honoráře (byla vyplacena až po Jobsově smrti) proběhla mírná tahanice, protože smlouvy nebyly moc podrobné - abych citoval Starckova právníka: "These guys trusted each other, so there wasn't a very detailed contract".

Jachtu jsem vlastně vyfotil náhodou při cestě po přístavu, aniž bych o ní něco tušil, líbila se mi. Zbytek jsem dohledal. Nějaké ponaučení? Práce na skvělých věcech asi vždycky byla a bude hlavně o důvěře, i když si její výsledek nakonec do hrobu stejně nevezmete.



Výlet na Montserrat / Sant Jeroni (1236m)

1 comment
Pohled na vrcholovou část Montserratu.
Montserrat leží ve vzdálenosti asi 40km od Barcelony a jeho jméno znamená v překladu něco jako "zubatá hora" (z fotek je víceméně jasné proč :-). Na úbočí hory vznikl v 11. století stejnojmenný slavný benediktinský klášter. Nejvyšším vrcholem hory je Sant Jeroni s nadmořskou výškou 1236m.

Kolem deváté dorážím modrou linkou metra na Espanyu, přes varování průvodce o komplikovanosti nalezení správné cesty k vlaku (vše opět v podzemí) ji nalézám bez problémů (ok, trochu pomáhají obří bílé samolepky s názvem Montserrat a šipkami na každém rohu). Před nástupištěm je několik automatů na lístky a chumel lidí.

Základní informace: k Montserratu jede vlaková linka R5 (směr Manresa). Po předchozím průzkumu na internetu jsem se rozhodl pro lístek "Trans Montserrat Ticket" (varianty lístků jsou pěkně popsány třeba zde.) Jelikož může být celá věc trochu matoucí popíšu jak doprava probíhá.

Vlaková zastávka Montserrat Aeri (přestup na kabinkovou lanovku)
Nejdříve pojedete 40min vlakem ze zastávky Espanya po lince R5 (směr Manresa). Ke klášteru (který je na úbočí hory, tj. nikoli na vrcholu) se dá dostat od vlaku dvěma způsoby - buď lanovkou (Aeri, resp. Cable Car) nebo zubačkou (Cremallera, Rack Railway ). Pozor, podle toho čím ke klášteru pojedete musíte vystoupit na jiné vlakové zastávce (jsou hned za sebou, první je lanovková Aeri). Pokud si kupujete kombinovaný lístek jako já, musíte se už při jeho nákupu rozhodnout, jestli pojedete ke klášteru lanovkou nebo zubačkou (stejným dopravním prostředkem musíte i dolů). Já volil lanovku kvůli výhledu, takže pokud nemáte strach a důvěřujete německým inženýrům, kteří ji v roce 1930 postavili tak směle do toho.

Kabinka lanovky (Aeri) v horní stanici u kláštera Montserrat
Dále od kláštera se dá pokračovat dalšími dvěma lanovkami (ty už nejsou vysuté, ale pozemní). Jedna je Funicular de Sant Joan a druhá je Funicular de la Santa Cova. Funicular de Sant Joan stoupá od kláštera nahoru a od její horní zastávky vede trasa na samotný vrchol hory Montserrat - Sant Jeroni, druhá vede od úrovně kláštera dolů a od ní pak trasa k jeskyni, kde byla objevena Svatá socha. U názvů lanovek jsou odkazy na pěkně zpracované zdroje, ze kterých jsem před výletem čerpal i já, další je pak popis pěších tras. Můj "Trans Montserrat Ticket" tedy obsahoval: cestu tam a zpět vlakem, cestu ke klášteru a zpět lanovkou, neomezenou možnost se svézt lanovkami od kláštera (tedy Sant Joan a Santa Cova), dvě jízdenky na metro, a přístup do audio a videocentra kláštera, to celkem za 27Eur (popis lístku zde). Při nákupu lístků u automatů (Espanya, před vstupem na linku R5) je přítomen člověk od dopravního podniku, který vám ochotně pomůže nacvakat správnou variantu lístku (jen pokud chcete jet nahoru lanovkou nesmíte mu zapomenout říci, že chcete variantu Aeri, resp. Cable Car).

Mým cílem je vrchol Montserratu Sant Jeroni, proto u kláštera přestupuji na lanovku Sant Joan. Od té pokračuji značenou trasou č. 1. Převýšení není nijak dramatické (s trochou prudšího stoupání na konci) určitě ale doporučuji si s sebou vzít dost vody na pití (nahoře není kde koupit, nabrat).

Prostranství u horní stanice lanovky Sant Joan
Trasy vedoucí od stanice po vrcholcích Montserratu
Cesta je chvílemi krytá stromy, takže se dá najít místo ke krátkému odpočinku před sluncem. Oproti okolí kláštera plného turistů se zde volněji dýchá, potkávám další jednotlivce nebo malé skupinky přibližně v desetiminutových intervalech. Na okolních skalách je též sem tam vidět trénující lezce. Celá trasa mi trvá déle, jelikož je stále po čem koukat a co fotit.

Začátek trasy na vrchol Sant Jeroni
Výhledy z cesty (z kláštera je vidět jen část střechy)
Kaple pod Sant Jeroni (cesta pokračuje vlevo na vrchol, ale dá se tu odbočit vpravo a po pár metrech stojíte na úbočí s rozledem přímo dolů. Není tu žádné zábradlí, takže bacha, jeden krok a ... jeden pomníček už tu je)
Tohle je ten výhled přímo dolů o kterém jsem mluvil... (tahle fotka mě stála trochu přemlouvání)
Výhled dále po cestě na vrchol
Teď už fotka z vrcholu zpět na přístupovou trasu
Samotný vrchol Sant Jeroni
Dolů se dá zvolit zřejmě i alternativnější trasa. Respekt :)

Projděte si určitě i všechny ostatní fotky v galerii (je na co koukat).

Cesta do města (z letiště)

Leave a Comment
Na letišti si kupuji sendvič a vodu, přičemž mi dochází, že moje poslední jídlo byl oběd na benzínce sestávající se z velkého kafe a tří cigaret (už tehdy jsem měl pocit, že tam usnu ve stoje, pár dní po sobě jsem vstával ve čtyři ráno a šel spát pozdě a tenhle večer a ráno nebylo výjimkou).

Takže z barcelonského letiště do víru velkoměsta. V zásadě je tu několik alternativ – taxík (suverénně nejdražší jako vždy), Aerobus (jede z letiště na Pl. Espana, zpáteční lístek asi za 10Eur, platnost tuším 7dní) a pak vlak za cenu kolem jednoho eura. Nejsem vyloženě hnán snahou ušetřit, ale minule to byl Aerobus, teď pro změnu chci vyzkoušet vlak. Jediná komplikace je, že se musíte přepravit Shuttlem z Terminálu 1 na starší Terminál 2 (tam totiž končí koleje). Shuttlebus je celý nabarvený na zeleno, takže ho snadno rozeznáte od Aerobusů (jinak jezdí ze stejného nástupiště pod Terminálem 1). Cesta na druhý terminál je zdarma.

Příjezd vlaku k zastávce u Terminálu 2
Po vystoupení z busu u Terminálu 2 přejdete dovnitř budovy, následovně podle cedulí do prvního patra a pak delším krytým nadchodem na zastávku vlaku. Zde jsou klasické automaty na lístky, kupuji standardní lístek T-10 na deset jízd v rámci městské dopravy a přípoje k letišti. Chvíli řeším souboj s automatem, když dovnitř nejdříve strkám kreditku a pak se snažím něco navolit (únava je znát), vzápětí mi dojde, že postup je jako vždy opačný – tj. nejdřív volíte a pak platíte. Obvyklé označení jízdy na turniketu před vchodem na nástupiště (překvapivě dobré a funkční řešení kontroly jízdy jak ve vlaku, tak v metru). Spoj na letiště jezdí každou půl hodinu, takže nejde o žádné dlouhé čekání. Další půlhodinu pak trvá cesta na nádraží Barcelona Sants.

Nádraží je (stejně jako většina vlakových stanic v Barceloně) ukryto v podzemí v tomto případě docela velké se 14ti kolejemi. Vagóny vlaků jsou sice mírně odlišné od těch v metru, nicméně právě díky zakrtkování celé dopravy z toho máte podobný pocit. Skvělou zprávou je, že všechny vozy jsou klimatizované – tou horší je, že nástupiště a všechny prostory okolo nikoliv. To v praxi přináší neustálé situace, kdy je třeba venku (na povrchu) pěkných 26 stupňů a v metru je třicet a pekelné dusno. Na druhou stranu asi chápu, že při rozlehlosti metra a panujícím teplotám venku by bylo ekonomickou sebevraždou klimatizovat kompletně veškeré prostory.
Nádraží Barcelona Sants

Co se týká bezpečnosti – jezdil jsem metrem několikrát denně, tedy prakticky neustále a nikdy jsem neměl pocit nějakého nebezpečí. Paradoxně mi to připadalo víc v pohodě než v Praze. Celý vjem sice může relativizovat to, že Španělsky resp. Katalánsky pořádně neumím a tak (na rozdíl od Prahy) nerozumím tomu dvoumetrovému týpkovi vedle mě, co na mě kouká a říká kumpánovi „až tenhle vyleze z metra tak já ho praštím a ty mu sebereš foťák“. Samozřejmě na svoje věci jsem si dával bacha, hlavně v místech kde bylo hodně lidí.

Poslední poznámkou je zobrazovaný odpočet času do příjezdu další soupravy, který fungoval vždy naprosto bezvadně a je mnohem lepší než neurčitá informace o tom, kdy odjela poslední souprava (prý se na otočení podobné logiky pracuje i v Praze...). Ve vagónech je pak vaše pozice na celé trase indikována tím, že v pod názvem každé stanice je LED dioda. Ta svítí červeně u všech stanic, které už jste na trase projeli a bliká u té k jíž se blížíte. Super, blbuvzdorné, ultrajednoduché a levné. Uvnitř vagónů jsou sice nějaké LCD obrazovky, ale většinou na nich běží upoutávky a reklama (alespoň v metru).
Zastávka Sants na modré lince L5 metra

Vyjíždím tedy od nástupiště do nadzemní haly nádraží a přesouvám se na její druhou stranu na modrou linku L5. Po pár stanicích vystupuji na zastávce Verdgauer a pěšky putuji k hostelu. Ubytování, rychlá sprcha a metrem do přístavu. Kupuji pivko a jen tak se procházím po nábřeží.

Praktické informace: Pro pohyb po městě není třeba používat prakticky ničeho jiného než metra. Jezdí na čas, není s ním problém a dostanete se všude. Lístků je několik variant, přičemž já si vystačil s několika lístky T-10 na deset přestupních jízd. Lístek strčíte do turniketu z přední strany (dle šipky na lístku natištěné), vytiskne se vám na něj datum s potvrzením a vyjede v horní části turniketu. Pak můžete projít dovnitř. Na jeden lístek může jet i více lidí, prostě ho po potvrzení necháte ležet na turniketu a ten za vámi ho vezme a projede ještě jednou atd. Při východu z metra nebo od vlaku můžete narazit na tři varianty - jen mechanická zábrana (odstrčíte a projdete), turniket s volným průchodem (automaticky vám otevře) nebo turniket vyžadující pro výstup též (kontrolní) projetí lístkem.



Dresden International - Barcelona El Prat

Leave a Comment
Budova letište Dresden International. Venku je 16⁰C, poprchává a fouká studený vítr. Vlevo je vidět tubus propojující parkovací dům s budovou letiště.
Drážďanské letiště musíte milovat. Ne, rozhodně – mít dost peněz, tak si něco takového malého postavím pro sebe za domem. Nová stavba, zatím nevyužité první patro a zcela nerušený výhled na dvě (v případě maximálního provozu) až tři letadla zároveň. Osadil bych ho i tou stejnou precizní německou bezpečnostní kontrolou.

Ač jsem neměl na sobě nic kovového, skener stejně zapípal (trochu je podezřívám, že to tak mají seštelované schválně, aby si tu kontrolu užili - tak málo lidí a tolik hraček k dispozici...) Každopádně po dodatečném ručním skenu mé osoby včetně bot se dostává na řadu i můj foťák. Lehce otlučený Canon 60D bezpečák objíždí něčím, co vypadá jako baterka a vydává zvuk jako fén. Pak sejme z přední části nějaký filtr a odejde ho vyhodnotit. Z kontextu mi dochází, že půjde o nějaký skener na drogy nebo výbušniny (nebo si prostě přinesl z domova baterku a dělá si ze mě srandu – no dobře, asi ne. Jsme v Německu...). Trochu znejistím, protože jsem nikdy se svým foťákem nemluvil o tom, jestli náhodou po večerech nehulí trávu nebo nevyrábí bombu. Též mi není úplně jasná smysluplnost drogové stezky z Německa do Španělska (pašovaní bratwursta a jeho bratra sauerkrauta na jih?). Naštěstí je ale všechno OK.

Jej, na letišti je i jedno letadlo :) Všimněte si ohnutých konců křídel nahoru. Boeing je zve Winglety a Airbus zase Sharklety. Přispívají k menšímu víru na konci křídel a k tím snížení spotřeby až o 5% Zajímavé je, že patent je známý asi 90let a do poslední doby je nikdo nevyužíval. Teď se Boeing soudí s Airbusem o to, kdo je "vymyslel". Na fotce je Boeing B737-800 s imatrikulací D-ASXO.
Chodím po hale a čekám na přílet letadla Vuelingu. Přilétá A320-214 s imatrikulací EC-LVB, což je čtrnáct jet starý harcovník, který sloužil pro US Airways a řadu dalších společností.

Vueling je v zásadě nízkonákladová odnož Španělské aerolinky Iberia. V současnosti provozuje 90 letadel a dalších 52 jich má objednáno - jen pro srovnání: národní poklad ČSA má v současnosti 23letadel (včetně sedmi turbovrtulových ATRek) a 6 Airbusů chce co nejdříve prodat. Spíš než areolinie tak ČSA připomínají letecký klub řízený k záhubě vysloužilými politickými trafikanty...

Boarding probíhá klasicky, cestující do zadní poloviny letadla napřed. Pomáhám zmatené spolucestující najít její místo k sezení, které se snažila vyčíst z lístku od bagáže. Je zajímavé, že má ještě starší design letenek, sice ošklivější, ale s podstatnou informací, že pokud letíte jen s ručním zavazadlem stačí online checkin přes web a jdete rovnou do letadla.

Tentokrát jsem provedl upgrade na místo u okénka. Příště asi dojde i na XL místa. Ne, že bych plánoval tolik přibrat, ale prostě mám nevhodně dlouhé stehenní kosti. Na palubě sardinkoidního přískokového evropajetu tak mám kolena zaražená bezpečně do sedačky před sebou. Morální dilema, jestli vynaložit další peníze za úlevu je přesně na hranici dvou hodin letu, kdy to ještě zvládnu. Delší let už bych asi nedal. Na druhou stranu zase poměrně výrazně přispívám ke zvýšení strukturální pevnosti letadla, že.

Zpoždění dvacet minut. Kapitán vypadá tak na osmnáct a má sestřih jako já na fotce z maturáku někdy kolem roku 2000. Vymlouvá se při zdržení na paperwork. To by mě zajímalo, co říkají, když je opravdu nějaký průšvih - "Vážení cestující, omlouváme se za zdržení, právě zjišťujeme jestli vydrží motor celou cestu, nebo exploduje už v půlce." Asi i u toho by bylo nějaké papírování...

Člověku tak nezbývá než sledovat výraz kapitána a s ním diskutujícího servisáka. Letušky a letušák mají totiž profesionální neutrální výrazy už perfektně nacvičené. Stejně s tím nemáte šanci cokoliv udělat, prostě jste na ně odkázáni. Jedinou podporou je, že se kapitán (velmi pravděpodobně) též nechce zabít.

A320 Vuelingu při pohledu z terminálu Barcelona - El Prat. Sluníčko a 27 stupňů.
Zpoždění doháníme bez problémů (přemýšlím jak mají asi nastavené postupy pro takové situace, jestli je cennější propálené palivo navíc nebo včasný přílet, tady evidentně včasný přílet). Při samotném přistání s tím pilot docela sekne na levé kolo.

Výstupní gate je tentokrát poměrně blízko k hlavní budově letiště. I na druhý pohled budova působí dobře, i když už ne tak famózně jako při první návštěvě. Možná je to tím kratším průchodem samotnou halou, nebo už je člověk otrlý.

Při vykládání batohu ze skřínky nad hlavou se mi povedl tak originální pohyb levou rukou, že jsem si zablokoval celou levou horní půlku trupu. S představou, jak chytrý čin to byl a jak bude fajn chodit celý týden po Barceloně jako Quasimodo odkládám batoh na sedačky v hale a volím jedinou rozumnou metodu řešení - čekat, jestli to nějak samo přejde. Přešlo. Asi poprvé v životě tahle metoda zafungovala.

Nový terminál Barcelonského letiště (T1) byl slavnostně otevřen 19. června 2009. Autorem jeho návrhu je katalánský architekt a urbanista Ricardo Bofill (který mimo jiné u nás navrhoval karlínské Corso a současné sídlo nakladatelství Economia). Terminál dnes odbaví přes 70% všech barcelonských letů.

Uvnitř je 258 check-inů, 60 nástupních tubusů, 15 karuselů na bagáž a 24tis. parkovacích míst. Letiště odbavilo za rok 2013 asi 35mil. cestujících (pro srovnání pražské asi 10mil.) Více informací a fotek z interiéru na WIKI.

Praktické informace: Zpáteční letenka s Vuelingem z Drážďan do Barcelony (jen s jedním ručním zavazadlem do kabiny s rozměry maximálně 55x40x20cm a hmotností do 10kg) se dá pořídit do 100 Eur (okolo 2,5tis. Kč) a to při rezervaci cca dva měsíce dopředu. K uvedenému zavazadlu můžete nést ještě jednu malou věc do ruky - např. já zrcadlovku v pouzdře. Parkování na letišti vyjde na týden na 18 nebo 56 Eur (levnější je to parkování venku, ale to bylo už obsazené). Pokud letíte jen takto nalehko nemusíte projít check-inem, ten provedete online a vytisknete si boarding pass už před odletem doma.